LIBOR NOVOTNÝ Zimní zahrada

Příroda vs. kultura. Znovu probuzený venkovan v Liboru Novotném vás sice nejspíš ubezpečí, že takto problém nestojí a bude se ostentativně pasovat do úlohy přerostlého dítěte, které si především hraje a nezajímá se o to, co se s hrou stane poté, až ji odloží. Já si ale o jeho kutilské „image“ myslím své. Výše naznačená dialektika je totiž s Liborovou prací pevně provázána de facto už od školy, kdy se s batohem plným chorošů a „asistovaných“ přírodnin vydával do ostravských ulic a vracel do nich kousek lesa. Už tehdy by ale bylo mylné interpretovat jeho způsob práce jen jako romantický vzdor vůči rozpínající se a věčně nenasytné civilizaci. Libor Novotný sice v obecném slova smyslu pracuje s přírodou a přírodními procesy. Způsob, jakým tak činí, ale vlastně v mnohém simuluje paternalistický vztah člověka k přírodě, ať už se na něj díváme optikou Worringerova divocha, jenž jí vzdoruje skrze jazyk geometrie, či optikou moderního konzumenta, který přírodu redukuje jen na mechanismus stroje sloužícího výhradně k uspokojení jeho potřeb. Libor Novotný
tedy rozhodne přírodě nedopřává svobodu. Naopak, spíše ji v nadsázce znásilňuje. Není už sice středověkým kolonistou, který divočinu přetváří do úhledných brázd polí, v tomto směru je „liberál“, a dopřává jí alespoň domnělou přirozenost. Už ale jen to, že tyto procesy moderuje a více či méně do „přírody“ zasahuje (řeže, láme, spojuje, brousí, implantuje, zaplétá atd.), je neoddiskutovatelným znakem jejího podmanění či domestikace. O jeho přírodních industriích tak asi nejlépe referuje pojem druhá příroda, který však není nutné chápat v cistě hegeliánském významu, tzn. ve smyslu ryzí akulturace, a tedy člověkem přetvořené struktury, v rámci níž se dennodenně pohybujeme. Spíše bych o něm uvažoval jako o alternativě k existující dualitě člověka a přírody, alternativě, kde aktivita není motivována bezprostřední bonifikací, nýbrž spíše empatickou snahou překonávat vzájemné odcizení.

S empatií pak bezesporu souvisí i autorův dlouhodobé pěstovaný site-specific přístup k práci, jenž se nenásilnou formou uplatňuje i na této výstave. Způsob, jakým je nainstalována, totiž de facto obnažuje původní obytnou funkci prostoru galerie a její jednotlivé komponenty tak vlastně volně evokují bytový mobiliár. Pozornost diváka potom nutné nefixují jen jednotlivé artefakty, ale v postminimalistickém duchu je nabádán vnímat věci v širších kompozičních celcích. S největší pravděpodobností tedy začne u podlahy, která i před naznačenou reverzní logiku pohybu kultury zpět k přírodě stále skýtá dostatečný odstup a rád. Zanedlouho ale muže být vše
jinak, o čemž se přesvědčí ve chvíli, kdy narazí na neprostupnou organickou strukturu wooden-webu. Tu však vnímám nejen jako připomínku nevyklučeni divočiny, ale snad i jako volný odkaz na labyrint, tedy opět mimořádné komplexní symbol rádu, ovšem připouštějící existenci mnoha bludných cest.
Tomáš Knoflíček