VS Sokolská 26 na facebooku
Klub Parník
Minikino
Klub Atlantik
Kulturní zařízení Gama
Výstavní síň Sokolská 26
CKV
Aktuální výstava
Připravujeme
Archív výstav
Vzdělávací programy
Virtuální prohlídka
Fotogalerie
Kontakt
VÝSTAVNÍ SÍŇ SOKOLSKÁ 26
AKTUÁLNÍ VÝSTAVA
4.11.2020 - 29.1.2021

LIBOR NOVOTNÝ Zimní zahrada

Příroda vs. kultura. Znovu probuzený venkovan v Liboru Novotném vás sice nejspíš ubezpečí, že takto problém nestojí a bude se ostentativně pasovat do úlohy přerostlého dítěte, které si především hraje a nezajímá se o to, co se s hrou stane poté, až ji odloží. Já si ale o jeho kutilské „image“ myslím své. Výše naznačená dialektika je totiž s Liborovou prací pevně provázána de facto už od školy, kdy se s batohem plným chorošů a „asistovaných“ přírodnin vydával do ostravských ulic a vracel do nich kousek lesa. Už tehdy by ale bylo mylné interpretovat jeho způsob práce jen jako romantický vzdor vůči rozpínající se a věčně nenasytné civilizaci. Libor Novotný sice v obecném slova smyslu pracuje s přírodou a přírodními procesy. Způsob, jakým tak činí, ale vlastně v mnohém simuluje paternalistický vztah člověka k přírodě, ať už se na něj díváme optikou Worringerova divocha, jenž jí vzdoruje skrze jazyk geometrie, či optikou moderního konzumenta, který přírodu redukuje jen na mechanismus stroje sloužícího výhradně k uspokojení jeho potřeb. Libor Novotný
tedy rozhodne přírodě nedopřává svobodu. Naopak, spíše ji v nadsázce znásilňuje. Není už sice středověkým kolonistou, který divočinu přetváří do úhledných brázd polí, v tomto směru je „liberál“, a dopřává jí alespoň domnělou přirozenost. Už ale jen to, že tyto procesy moderuje a více či méně do „přírody“ zasahuje (řeže, láme, spojuje, brousí, implantuje, zaplétá atd.), je neoddiskutovatelným znakem jejího podmanění či domestikace. O jeho přírodních industriích tak asi nejlépe referuje pojem druhá příroda, který však není nutné chápat v cistě hegeliánském významu, tzn. ve smyslu ryzí akulturace, a tedy člověkem přetvořené struktury, v rámci níž se dennodenně pohybujeme. Spíše bych o něm uvažoval jako o alternativě k existující dualitě člověka a přírody, alternativě, kde aktivita není motivována bezprostřední bonifikací, nýbrž spíše empatickou snahou překonávat vzájemné odcizení.

S empatií pak bezesporu souvisí i autorův dlouhodobé pěstovaný site-specific přístup k práci, jenž se nenásilnou formou uplatňuje i na této výstave. Způsob, jakým je nainstalována, totiž de facto obnažuje původní obytnou funkci prostoru galerie a její jednotlivé komponenty tak vlastně volně evokují bytový mobiliár. Pozornost diváka potom nutné nefixují jen jednotlivé artefakty, ale v postminimalistickém duchu je nabádán vnímat věci v širších kompozičních celcích. S největší pravděpodobností tedy začne u podlahy, která i před naznačenou reverzní logiku pohybu kultury zpět k přírodě stále skýtá dostatečný odstup a rád. Zanedlouho ale muže být vše
jinak, o čemž se přesvědčí ve chvíli, kdy narazí na neprostupnou organickou strukturu wooden-webu. Tu však vnímám nejen jako připomínku nevyklučeni divočiny, ale snad i jako volný odkaz na labyrint, tedy opět mimořádné komplexní symbol rádu, ovšem připouštějící existenci mnoha bludných cest.
Tomáš Knoflíček
© 2017 CKV Ostrava